Fórum fretky.cz

ÓÓÓ, děkuju Wilte...

Se budu červenat ... No, tak snažíme se a válíme to spolu už víc jak pět let. Na té fotce v avataru je jí kolem dvou let, ale tu jiskru v oku má pořád. Kéž by nikdy nevyhasla....

V tvém srdci nevyhasne nikdy. To jsem si jistý.

No, včera to dopadlo úplně jinak, než podle mých představ... Z Brna jsme se sice tentokrát motali jen třičtvrtě hodiny (strašný, ale fakt děsný kolony, vůbec nezávidím těm lidem, co u těch tepen bydlí), ale samozřejmě jsme přijeli zase pozdě. Největší překvapení mě čekalo v ordinaci. Vůbec tam nebyl můj doktor, který se prý nestihl vrátit z výletu kdesi v Čechách, ale nějaký mladý kolega. Obavy ze mně spadly, když jsme přišli na řadu. Byl moc milý, Opiculku pěkně před píchnutím injekce vyšetřil (nepříjemné bylo konstatování o mízních uzlinách Opiculky - že velikostí odpovídají pudlíkovi) a roztomile šveholil. Mezitím mu praktikantka natáhla stříkačku a Opiculka se ani nepohnula, když jí pan doktor očkoval. Z praktikování ale nebylo nic, protože ordinace je tam maličká a ve čtyřech plus pacienti bychom se tam nepohnuli. Škoda.
Možná mě budete kamenovat, ale ty její uzliny mě děsí... Radši ji zase vezmu na krev. Zase uspat na 10 minut, zase píchat... Nic naplat. Lymfom, kdyby to byl, tak není na co čekat. Má ho moje teta, tak možná můj strach z této choroby pochopíte. Pan doktor Hauptmann mi doporučil odběry na hematologii a biochemii každý půl rok a na glukózu každý čtvrt rok. Takže tak. Vychází to na posledního června, čili za měsíc. Ani na to nechci myslet...

Pac a pusu!

Kačka a Opicule

Khaki, Hauptman není žádný blbeček a pokud ti tohle řekl, tak to je asi potřeba a dobrá prevence. Sice je pravda že to opici bude trošku stresovat ale určitě to bude k užitku. To že máš strach je normální. Opičku máš protože ji miluješ a je součástí rodiny. Takže já tě docela chápu. Já jsem totiž také zažil u Silvera pořádné drama a není to nic zábavného. Držíme palce a budem průběžně sledovat akakhat.

Kahaki, já nechápu, proč uspávat při odběru krve???
My jsme u obou krev odebírali při plném vědomí (nevím jak u Běluš, ale předpokládám, že stejná veterina, stejný postup, navíc ona držela jak beránek) a věř, že taková Kimi nepostojí ani 2 vteřiny na místě, kouše při tom a zvládlo se to...Představa, že při každém půlročním odběru bych nechávala uspat fretku...Každých půlroku se bát, že se mi z narkozy neprobere...

Hmm, tak to já si teda představit odběr krve z tlapky bez narkozy představit neumím naprosto vůbec. U nás je problém obyčejné očkování a to mám co dělat abych je udržel, takže odběr krve? to opravdu nevím. A pokud je mi známo, tak fretule při odběru dostane minimum narkozy na oblbnutí, takže to určitě není tak silný jako u operace. Já osobně bych je taky nechal přidrcnout narkozou, jelikož bych se chtěl vyhnout poranění zvířete při odběrech. Ale každá fretka je jiná, takže nevylučuju že některé fretky jsou zvyklé na odběry i bez oblbovačky. Samozřejmě je to asi tak nezatěžuje jako narkoza ale určitě je to více stresuje.

Peťule, víš, to není tak snadný. Na hematolku jsou potřeba dvě kapky krve, ale na biochemické vyšetření už jsou potřeba nějaké dva mililitry. To se nedá odebrat z packy. Odebírá se to z přední duté žíly a protože je u tohoto odběru riziko poškození bloudivého nervu, což je záležitost smrtelná v několika minutách, tak je nezbytné uspání. Už jsem někde psala, proč inhalační narkóze na 100% věřím, Opica má srdce v pořádku a nevidím důvod se obávat neprobrání. Chápu, že se to nemusí každému líbit. Ale na VFU mají tuto techniku odběru velmi dobře zvládnutou a k poranění toho nervu stačí i nepatrný pohyb... Nevezmou si to na triko. Další argument je, že můj "běžný" vet odmítl krev Opiculce odebrat právě z těch důvodů, o nichž mluvím. Kromě toho mám v plánu nechat při příští návštěvě vyoperovat jednu ze zvětšených uzlin a poslat to na histologii, což při plném vědomí je jaksi nereálné...

Víc už se nebudu zpovídat, mám dostatečně odborné vzdělání na to abych věděla co a proč dělám.

Kačka s Opiculkou

Khaki, já jsem se jen zeptala, něvěděla jsem, že je třeba 2 mililitry Nejde o to, že by se mi to nelíbilo, jen vím, že je problém s probouzením z narkozy. To, že jsi to tu někde zmiňovala, bohužel nevím, ale pokud je problém něco zopakovat, tak se omlouvám, za otázku

Nebylo to míněno osobně, proti narkóze tu má víc lidí víc věcí... Já si to riziko samozřejmě uvědomuju, tím spíš, že už není nejmladší, tak mi to dělá starosti... Nejsem šílenec, který se do toho vrhá s nadšením hráče ruské rulety. Vůbec nejsem ráda. Včerejší noc jsem trávila studiem všech možných druhů lymfomů (Veterinární hematologie, Doubek J. a kol.) a moc klidně nespím... S ohledem na to, že Opica má srdce celý život OK je riziko narkózy menší, než riziko rakoviny. Bojím se o ni, moc moc... Ty nevíš, jak mi je, když se skoro každou noc smiřuju s tím, že tu už dlouho můj miláček nebude... Je to fakt mizerný pocit...

Už nevím, co víc napsat... Vím jen, že nevydržím čekat až do konce června. Počkám ještě dva týdny, až se tělíčko srovná s vakcinací a objednám nás na zákrok. S těžkým srdcem.......

Věř, že moc dobře vím, jaké to je přijít o milovené zvířátko a nejen o zvířátko...A vůbec si nyní nedokážu představit, že jedna z těch potvor tu nebude...A každý den je bedlivě sleduju a jen si špatně uprdnou, jsem hotová...Takže vím, jak se cítíš...Stejně jako já, když sem se první týden modlila, aby Bělunka přežila po té dlouhatánské říji tu kastraci... Protože další zklamání jsme už zažít nechtěla

Jelikož mám dnes silně nostalgickou náladu, napíšu sem jednu historku z poměrně nedávné minulosti. Opica v ní nehraje žádnou roli, je to spíš takové zamyšlení nad osudem...

Psal se 16. listopad 2005, byla to středa. Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Maminka měla měsíc po svatbě a mně se večer vrátil zánět močového měchýře, který jsem v té době prodělala. Kvůli svatbě jsem nedobrala antibiotika, první zásadní chyba... Druhá zásadní chyba byla, že 17.11. je státní svátek a tudíž bez doktorky v ordinaci. Třetí zásadní chyba byla, že jsem rozhodla dobrat ty antibiotika... Průser... Pak nastalo více nepodstatných chyb typu doktorka měla v pátek dovolenou, středeční kino atd... V sobotu 19.11. mě vezli s pyelonefritidou (zánět ledvinné pánvičky) do nemocnice. Au. Kdo si to nemumí představit, tak ať vezme pohrabáč a poprosí druhou osobu o prudký úder někam do zad...

Pyelonefritida je diagnóza, která obvykle vyžaduje hospitalizaci první tři dny. Osud tomu chtěl, že doktor při volbě antibiotik neměl šťastnou ruku a přidaly se další komplikace, takže jsem si pobyt o šest dní prodloužila...

Přichází podstatná část příběhu. To je človíček, který ležel vedle mě. Trochu ji představím.

Jmenovala se Jiřina K. Bylo jí přes osmdesát let, trpěla roztroušenou sklerózou (už několik let nechodila), museli jí vyoperovat ledvinu a během mého pobytu v nemocnici jí diagnostikovali rakovinu v posledním stadiu. Ležela tam pět týdnů když jsem tam přišla a za další dva měsíce umřela. Nikdy už nemocnici neopustila...
Píšu o ní, protože na ni nikdy nezapomenu. Byla to osůbka s aurou skoro hmatatelnou. Nejsilnější člověk, jakého jsem poznala. Přes utrpení, které nepochybně prožívala byla stále veselá. Nikdy si nestěžovala. Těch pět týdnů jedla každý den stejné jídlo aniž to někomu řekla. Styděla se za to, že nemohla dojít na záchod a sestry ji musely přebalovat. Každý den si v nemocnici čistila zuby a česala se. Povídala si se mnou jako by byla moje vrstevnice, duševně byla naprosto fit a měla přehled o dění kolem. Každý den ji navštěvovala její úžasná rodina, která se věnovala i mně, za mnou totiž nikdo nechodil (protože nikdo nevěděl kde jsem a co se mnou je, mí spolubydlící se o tom dozvěděli až skoro po týdnu). Byli to skvělí lidé.

Mám oči zaplněné slzami, vzpomínka na ni mě vždy rozpláče. Když to s ní bylo hodně špatné, myslela jsem na ni i cestou v tramvaji a rozplakala jsem se... Myslela jsem si: to nám přece nemůže udělat... Teď nás nemůže opustit... Slíbila jsem jí, že na jaře s ní budu chodit na procházky, vozit ji na vozíku po venku, kde už dva roky nebyla... Ale neslyšela mě. 6. ledna roku 2006 vyhasla jiskra jejího života. Bolí to, moc to bolí i když je to dávno. Byla jsem u ní naposledy dva dny předtím.

Asi se to nedá číst, je to obtížné ukočírovat ten proud emocí do smysluplných vět. Přesto doufám, že aspoň část vás, kdo to budete číst pochopíte, co jsem tím chtěla říct. Věřím, že poslední dny jejího života jsem byla jejím strážným andělem a ona je teď mým. Nikdy nezapomenu...

Řekni, jak je doma veselo, nebo bude smutno!

Tady jsou kompletní fotky ze svatby

http://cayettana.rajce.idnes.cz

Ale bylo tam veselo!

Ahojky, tak co, jak to dopadlo?
Jo Emča pozdravuje

Hanys, co jak dopadlo??

Na VFU jsme s Opiculí ještě nebyli, chystáme se v úterý. Budu teď toho mít trochu víc, jedeme dneska do Havířova slavit narozeniny, vrátím se v pondělí večer, v úterý mám zkoušku, pak ta veterina, večer oslava s kamarády, ve středu možná další zkouška a další oslava s dalšími kamarády... Perné časy

Jo tak
Já jak sem déle doma, tak ztrácím pojem o čase (konkrétně který je vůbec den.. je dneska pátek, že? ). Já právě myslela, že už jste tam byly Mno jo, to se mi stává často, že plantám věci dohromady