Po velkém shánění jsme si, asi před dvěma měsíci, přivezli domů fretčí miminko, vážilo necelých 300 gramů a vešlo se do dlaně. Na cestu od chovatele nedostala vůbec nic, tak si udělala prozatimní pelíšek v chlupaté mikině své nové paničky.
První noc u nás nespal nikdo (ani fretečka a ani páníček s paničkou) naspali jsme max. tři hodiny. Miminku se moc stejskalo po mamince a brečelo, nechtělo papat a vůbec nevědělo co se děje.
Ale za to ráno jako když utne mimi nám usnulo, tak jsem měla alespoň čásek zajet do města pro nějaké dobrůtky a hračky. Začala papat a zkoumat její nový domov.
Nikdy jsem si nemyslela, že pojmenovat fretku bude tak těžké a tak nakonec dopadlo jméno Šmudlinka.
Za ty dva měsíce přibrala víc jak půl kila, je z ní krásná fretčí slečna (brzy budou fotky), stačila vyhrabat dracenu, totálně rozkousat podprsenku, rozkousat rohy od polštářků a vytahat z nich vatelín a samozřejmě prošmejdit každičký kouteček garsonky ve které bydlíme, schovat každý papírový kapesník a jiné cennosti do její, dnes už netajné, skrýše za postelí. Málem bych zapoměla zmínit Šmudlinčiny horolezecké výkony - vydrápat se na koš se špinavým prádlem, vyhoupnout se do umyvadla a pak už jednoduše přeskočit na pračku. Budit nás ve čtyři hodiny ráno okusováním rukou, uší a jiných částí těla, s tím že si chce hrát s námi a ne s nějakýma plyšovejma nebo gumovejma hračkama.
A každý den chodíme z práce s myšlenkami, copak se doma asi celý den dělo, protože to tam vždycky vypadá jak po nějakým velkým fretčím mejdanu.
No ale na druhou stranu, když se na mě podívá těma korálkama, přitulí se a hřeje kožíškem, tak na všechno, co provedla zapomenu a je to moje nejmilejší zlatíčko na světě.
Tak zatím