13. Chuďátko Gidžitka
Tak třináctá kapitola symbolicky vyšla na nešťastný a dost hrozný příběh, který ale naštěstí má dobrý konec
Ale srandy zde tentokrát moc nebude
.
Přítelkyně chodí občas na fretčí procházky s jinými fretkařkami z okolí. Jsou taková partička fretčích paniček. Jednou se k jedné z nich doneslo, že v jedné okrajové části Prostějova někdo našel freťáka a že nevědí co s ním a potřebují aby si ho někdo vzal. A že ona by dalšího freťáka chtěla ke svým fretkám. Požádala tedy moji přítelkyni, aby tam pro něj zajela s ní.
Hodinku na to se otevřely dveře. Slyším hlas své přítelkyně: “Barvínku?” a už mi to bylo jasné! Jdu na chodbu a cestou říkám: “Doufám, že domů neneseš další fret ...”, poslední slovo už jsem nedokončil. Opravdu držela v rukách malou fretečku, která podle velikosti byla buďto mladej sameček, ale spíš dospělá samička
. Dostalo se mi rychlého vysvětlení od všech přítomných, že oni si ji vzít nemůžou, protože to není kluk, ale holka a že další fretčí holku mít nemůžou (Hlavně že my jo grrr). A že tam žila v hrozných podmínkách, zavřená v akváriu a ukazovaly jak má doničenou packu. Tak že prý jestli u nás může zůstat, dokud se nenajde nový majitel. Samozřejmě jsem s tím souhlasil. Já tyran nejsem, to je tady někdo jiný!
Vzhledem k tomu, že jsme zrovna měli mláďátka, tak jsme měli všechny klece a voliéry obsazené. Proto Gidžitka bydlela v největší přepravce co máme. Pouštěli jsme ji často, ale většinou se jí moc ven nechtělo. A když už, nebo když jsme ji vytáhli, tak se za dvacet, třicet minut sama vrátila dovnitř a usnula. Nechávali jsme jí otevřená dvířka, vlastně skoro pořád, takže to měla spíš jako boudičku
. Ale ven moc nechodila. Stravu přijímala vcelku normálně, ale poměrně málo pila. Už podle chování bylo jasné, že s ní něco není v pořádku.
Byla přítulná, hodná, vypadalo to, že je na člověka zvyklá a že mu nemá za zlé, že jí nejspíš ublížil. Na zádech byla poškrábaná a pokousaná. Packu měla poškrábanou, pochroumanou a bez chlupů. Našich fretek si vůbec nevšímala, když jsme ji zkoušeli postavit před jejich voliéru, dělala jakoby nevěděla co to v ní je. V tu chvíli jsem si vzpoměl na Dobu ledovou, kde si mamutice myslela, že je sysel nebo co
Připadalo mi to, jakoby si Gidžitka myslela, že je člověk
Hned druhý den jsme s ní šli k veterináři, aby ji prohlédl a taky kvůli té pacce. Pak jsme tam pár dnů chodili na nějaké injekce, myslím že antibiotika. Ještě jsme jí tu packu čímsi mazali. Po několika injekcích jsme pro ni dostali prášky. Dávali jsme jí čtvrtku. Už to byl zápas, ten malinkej prášek rozčtvrtit
A pak to do ní dostat. Já bych to nedokázal, ale Jordi to po pár pokusech začalo jít docela dobře. Dál jsme s ní pravidelně chodili k veterináři na prohlídky. Packa se jí dost zlepšila a protože veterinář při prohlídce nic jiného nenašel, tak se rozhodl, asi po měsíci, léčbu ukončit. S tím, že uvidíme a kdyby byly nějaké komplikace, tak že s ní máme přijít.
Bylo to měsíc poté, co jsme vyvěsili letáky v okolí 10km od nálezu, jak na plakátovací plochy, tak k veterinářům. Nikdo tak hodnou fretečku nepostrádal
V té době se ale ozvala nová majitelka, která si ji chtěla vzít. Vlastně se ozvala ještě jedna, ale ta že by si ji vzala jen pokud by si ji nevzal někdo jiný. Gidžitka už vypadala zdravě a tak jsme doufali, že bude v pořádku. Zrovna když si pro ni přijeli, tak jsem ji dal na záchodek, aby byla vyprázdněná na cestu autem. Vypadalo to, že se snaží něco vytlačit, ale že nemá co. Nevěnoval jsem tomu pozornost.
Mysleli jsme, že ten měsíc co jsme s ní lítali k veterináři, krmili ji prášky, mazali jí packu, odebírali hovínka na testy, že tím skončila horší část jejího života a že z nejhoršího je venku. Opak byl ale pravdou, to nejhorší ještě bylo před ní
Ještě že si ji vzali ti správní lidé, kteří jí také poskytli potřebnou péči a ještě že žijí v jednom z největších měst, kde je veterinární péče na lepší úrovni.
Moc o tom nevím, jen to že u nových majitelů se její stav opět zhoršil a začalo to právě v tu chvíli, kdy od nás odjížděla. U nových majitelů se ukázalo, že se nemůže vyprázdnit, v důsledku toho, že se rozvinul její původní problém. U nás dokud byla na antibiotikách, tak se díky tomu potlačil nějaký zánět na močových cestách. A tři dny poté, co se antibiotika vysadila (a noví majitelé si ji odvezli), se to zase zhoršilo. Nějak jí to ucpalo močové cesty, takže se nemohla vyprázdnit. Takže ji hned druhý den po odvozu od nás operovali aby s tím něco udělali. Vypadalo to dobře, ale za pár dnů nebo týdnů se to zase zhoršilo a tak šla ještě jednou na operaci. Myslím že pár dnů ještě běhala s nějakým drénkem.
Od té doby už to ale je v pořádku, aspoň podle informací, které mám
Na fotkách od nové majitelky jsme viděli, jak jí neuvěřitelně rychle narostla srst na pacce, po té první operaci.
Takže tak. Přes všechny peripetie tahle “na svobodu” vypuštěná fretka měla štěstí a dnes žije a žije dobře. Znám ale jiné případy, kdy to dopadlo nejhůř. Je mi těch tyranotvorů líto, že takhle dopadají. A vadí mi, že je tolik lidí, kteří si myslí, že můžou fretku vypustit do přírody, když je omrzí. Většinou je přitom posílají na smrt.
PS: Jordi mi vytkla, že se Gidžitka píše Gedgitka nebo tak nějak. No já to píšu jinak
A příště zase veseleji:
14. Je libo dalšího tyrana? Ale proč ne ...