O princezně Apále Jednoho dne se stal zázrak. Jeden z mnoha, které se na světě dějí den co den, hodinu co hodinu, minutu co minutu, vteřinu co vteřinu. Každičkou sekundu se ten zázrak odehrává na různých místech světa v mnoha formách a podobách. Zázrak zrození. Když přichází nová bytost na svět, ať již lidská nebo jiná.
Při jednom z toho bezpočtu zázráků se narodila ona. Princezna, o které je tento příběh. Malá fretečka s béžovým kožíškem a bílýma tlapkama. Šla bydlet k paní z medového kvítí (Chov. st. Medový květ), která si právě takovouhle fretečku vždycky přála. Fretečka byla vysněná a byla nejkrásnější. Proto dostala jméno Apála Ketaki, což znamená nejkrásnější květ. S paní bydlel i jeden srandovní pán, říkejme mu Trpitel, pořád před Apálou utíkal ... asi se jí bál. Ale měl ji rád, to bylo znát. Stejně jako další tři freťule, které v té domácnosti bydlely: Frodo, Medulka a Elfinka. I před nimi ten pán občas poskakoval a utíkal.
Trpitel i paní byli na Apálu hrdí, velmi se jim líbila a měli ji rádi. Třikrát ji přihlásili do soutěže krásy. V jednom případě skončila dokonce druhá z více než sto padesáti. To je jasné, že paní z toho měla radost. Trpitel samosřejmě také. A možná i větší, protože páni jsou od přírody víc soutěživí a proto on prožíval všechny tyto soutěže možná víc než Apála i paní dohromady.
Naposledy byla paní s Apálou na soutěži krásy ve velké, studené zemi na severu. Ze soutěže se vracely domů vlakem. Byla v něm ukrutná zima. Taková, že paní šla pára od úst když vydechovala. Proto paní požádala průvodčí, aby mohly jít do první třídy, že si připlatí. Protože v té zimě se to nedá. Také měla obavy o Apálu, aby se snad nedej bože nenachladila. Paní průvodčí jim to umožnila, jenže i ve vagonu první třídy, po nějakém čase přestalo fungovat topení a byla i tam ukrutná zima. Takto cestovaly několik hodin. Paní schovávala Apálu do pelíšku, aby byla v teple, ale Apála z toho neměla rozum a tak pokaždé vylezla.
Když po šesti hodinách strastiplné cesty dorazily o půl čtvrté ráno na nádraží, byly rády, že tam na ně čeká pan Trpitel, který je vezme do vyhřátého autíčka a pak domů do jejich pelíšků.
Doma už to bylo prima, pěkně teploučko. Medulka a Elfinora se šly s Apálou ihned přivítat, aby vyzvěděly co je nového, jak bylo a tak dál. Prostě ty babské řeči. Vstal dokonce i líný pán Frodo, aby Apálu očichal, jestli je vše v pořádku. A pak už šli všichni do hajan.
První dva dny poté bylo vše v nejlepším pořádku. Třetí den ráno si pan Trpitel všiml toho, že Apála je nějaká posmutnělá. Když se pak vrátili večer s paní domů, všimli si, že Apála jen těžko dýchá. Stále polehává, chodí málo. Její dech je krátký a těžký. Nelenili tedy a s Apálou uháněli na pohotovost. Tam jí pan doktor změřil teplotku a zjistil, že je v normálu, že zřejmě nemoc teprve propuká. Dech se mu opravdu nelíbil. Píchnul Apále injekci a pozval ji na kontrolu přespříští den.
Zdálo se, že Apále injekce asi trošičku pomohla. Druhý den ráno už zase škrábala do dvířek od klece, jako každý den, aby ji pustili proběhnout. Byla trošku čilejší, ale dech byl stále stejný, krátký a těžký. Večer ten den paní a pan Trpitel usoudili, že se její stav moc nelepší, že je to přinejmenším stále stejné a tak že příští den nebudou čekat až do odpoledne, na kdy jsou objednaní a že půjdou raději hned ráno. Usoudili, že Apála sice vypadá špatně, ale že na umření to rozhodně nevypadá. Jinak by s ní šli opět na pohotovost. Tak je dali spát, Apálu pečlivě uložili do nového pelíšku, který nebyl moc velký, jen tak akorát, aby tam měla pěkně teplíčko.
Apála byla unavená, už druhý den se jí těžko dýchalo. Byla nemocná. Přestalo jí i chutnat jíst, asi ji bolelo v krku a nemohla polykat. Každý nádech byl těžší a těžší a stál ji čím dál větší námahu. Přemýšlela jestli může usnout, aby nezapoměla dýchat, když bude spát. Jindy samozřejmě dýchá automaticky, ale teď to bylo jinak, musela tomu dýchání pomáhat. Tyto její myšlenky překonala únava. Apála se schoulila do klubíčka a usnula.
Když usnula, zdál se jí zvláštní sen. Ležela v něm pod lavinou sněhu a strašně těžko se jí dýchalo. Masa sněhu ji tlačila čím dál víc, až neměla sílu k dalšímu nádechu. Vydechla naposledy. A v tom pocítila obrovskou úlevu. Už ji tak nepálilo v krku a na hrudi. Najednou neměla hlad ani žízeň a pociťovala obrovskou lehkost. Lehkost bytí.
Začala se prohrabávat sněhem nahrou. V tom si všimla tunelu, který vede na povrch. Na jeho konci bylo krásné, intenzivní světlo, které ale neoslepovalo a bylo z něj cítit příjemné teplo. Utíkala nahoru až k tomu sluníčku, co jí síly stačily. Když doběhla na povrch, najednou jakoby mávnutím kouzelného proutku, sníh zmizel a místo něj byla nádherná voňavá louka. Byla slyšet krásná hudba byly cítit ty nejlíbeznější vůně. Svítilo sluníčko, bylo jí velmi příjemně. Chvíli poskakovala po louce tak jak byla zvyklá. Když v tom se na louce objevila spousta dalších freteček a začaly si s Apalou hrát. Takhle dováděly snad věčnost, když v tom se najednou všechny ostatní vydaly jedním směrem. Apála šla chvíli s nimi, ale pak se zarazila. Najednou byla zmatená. Viděla že tím směrem, kam všichni jdou, je nádherné zlaté město. Táhlo ji to tam, protože cítila, že se tam bude mít velmi hezky. Ale zároveň se nemohla zbavit pocitu, že už je příliš daleko od domova. Najednou měla pocit, že ještě krok, malinký krůček a nebude znát cestu zpět domů. V tom si uvědomila, že vlastně už ani teď neví kudy se vrátit. Ke zlatému městu ji to přitom táhlo čím dál víc a ona už v tu chvíli věděla, že tak jak tak, půjde tam. Došlo jí, že to není věc volby, ale určitá danost. Zastesklo se jí po domově a nevěděla co si má dál počít. Bylo jí velmi úzko a smutno.
V tom si všimla, že kousek opodál stojí tři freťule. Byly jí nějaké povědomé. Přišla k nim tedy blíž a v tom je poznala. Hurá! Medulka, Elfina a Frodo. Zaradovala se a utíkala k nim. “Nooo, tady seš! Všude jsme tě hledali” zabručel Frodo. Princezna Apála mu vysvětlila, že se ztratila a nemůže najít cestu domů. Medulka jí na to říká: “Ale to není žádný problém děvenko, pojď s námi a jsme doma coby dup!” Ti tři se vydali směrem domů. Ale co to? Když Apála chtěla jít za nimi, nešlo to! Najednou všem došlo, co se stalo. “Ty jsi asi na druhé straně.” pípla Medulka se zatajeným dechem. Apála smutně přikývla a udělal krůček směrem k ostatním. Navzájem si naposledy ošňupali čumáčky. Frodo ještě přistoupil k Apále a zuby jí pročistil srst na zátylku, jak to má ráda. Pak se rozloučili. Apála na ně ještě z dálky volá: “Mějte se tam hezky! A dejte pozor na ty naše dvojnožce!”, pak už jim zmizela z dohledu.
Ušla ještě pár kroků a tam na malé, vedlejší pěšince stojí paní s panem Trpitelem. Paní pláče a říká: “Apálo! To snad ne! To přece není možné.” Apála přikývla a se smutkem v očích říká: “Bohužel paničko, musím Vás opustit. Měla jsem se u vás moc krásně a mrzí mě, že jsem tam byla jen devět měsíců, ale teď vážně musím pryč. Mějte se tu hezky.”. Po těch slovech začaly stékat slzy i po tváři trpitelově a říká: “Neodcházej Apalo”. Apala chvíli mlčela, pak jen smutně zopakovala: “Musím. Mějte se tu hezky, snad někdy příště.” a dala se na odchod. Trpitel i paní ze sebe ještě vypravili poslední slova: “Ty se také měj hezky a šťastnou cestu.”.
To bylo naposledy, kdy se viděli. V mezistavu mezi životem a smrtí, mezi bděním a spánkem. Jinde už se v tu chvíli potkat nemohli. Paní s panem Trpitelem si v tu chvíli mysleli, že to vše je jen proto, že nějaký lajdák nezajistil funkční topení v dálkovém rychlíku. Nebo ho někdo nezapnul. Z lenosti, nebo proto aby ušetřil a měl o padesát korun větší prémie. Kdo ví. Jedno je ale jisté. Mysleli si, že tahle smrt, stejně jako spousty jiných byla úplně zbytečná. Kvůli lidské nezodpovědnosti, lenosti, hamižnosti, každý den umírají tisíce bytostí na naší planetě. Tisíce tvorů a tvorečků umírá, trpí, umírá v bolestech, aniž by si to sami jakkoliv zavinili. A působí to bolest jiným tvorečkům, kteří jsou okolo nich a také za nic nemůžou. A nijak Vám nepomůže, že jste vysnění a nejkrásnější, že jste nejkrásnější květ z medového kvítí ...
Pozn.: Skutečnou příčinou smrti Apaly nebyl zápal plic, jak jsme se domnívali, ale nádor, který utlačoval srdce a plíce, až nakonec došlo k prasknutí nějaké hlavní tepny u srdce a vykrvácení. Vše mělo takto rychlý průběh, během dvou dnů bylo po všem. Předtím jsme nedostali žádný varovný signál. Apala byla nejčilejší fretkou ze všech co jsme měli, nebylo nic, co by nasvědčovalo, že má takový problém.
Co bude příště? Teď nějaký čas nebude nic. Protože, ač to tak možná nevypadá, tak já mám ty tyranotvory docela hodně rád. A prostě teď nějaký čas nebudu mít náladu o nich vtipkovat. Navíc zrovna ty další rozepsané díly co mám, jsou o Apale a na tohle téma už se mi vůbec nechce ani přemýšlet.
Ale deníček trpitele určitě pokračovat jednou bude. Jednak mě to bavilo psát a také mě bavilo sledovat jak hodně lidí ho čte, i když moc nereagují. Bylo mi velkým potěšením, když jsem viděl jak si deníček co do návštěvnosti postupně vybojoval druhé místo mezi deníčky (teď už ho zase nemá – to je jen technická). A mám o čem psát. Jen to teď nějaký čas nepůjde.