28. První nocLouka se náhle vyprázdnila. Malá na ní zůstala ještě chvíli stát a koukala na zapadající slunce. Srdcem se jí honily zvláštní pocity. Směsice smutku a úlevy. Velkého smutku a velké úlevy. Její pocity byly umocněny atmosférou zapadajícího slunce a absolutního ticha, které se rozprostřelo nad krajinou. Poslední dny byly pro ni velmi vyčerpávající. Ráno si dokonce myslela, že už to ani nepřežije. Pak se jí náhle ulevilo a teď ... je jí báječně. Jen ji sužuje obrovský smutek z toho, že tu s ní není její smečka. “Co se dá dělat”, řekla si po krátkém zamyšlení, otočila se směrem k městu a vydala se za ostatními.
Když vstoupila do města, byla ohromena. Vše bylo tak nějak jiné, než jak byla zvyklá. Doposud byla zvyklá na pelíšky barevné, různě strakaté, nebo naopak nudně jednobarevné. Tyhlety pelíšky ale měly zvláštní barvu. Jeden by řekl, třpytivě zlatou. Z dálky vypadaly zlatě, zářily žlutavě zlatou barvou. Ale když přijde fretka blíž, zjistí že stěny jsou jakoby posety blikajícími bílými světýlky. Z blízka se tak pelíšek třpytil jako diamant.
Co se provedení týče, tak tyhlety pelíšky nejsou z látky, ani z plastu, ani ze dřeva, prostě z ničeho co kdy viděla. Pokud má fretečka jednoduše a jasně popsat z jakého materiálu jsou stěny pelíšků v tomhle divném městě, tak by řekla, že jsou z lidských dlaní. A ne z ledajakých. Při doteku je z nich cítit totéž, jako když vás drží v dlani milující lidská bytost. Je z nich cítit příjemné živočišné teploučko a láska. Není divu, že všechna zvířátka, sotva doběhla do města, zavrtala se do svých pelíšků a spokojeně v nich usnula.
Apala nejdřív nevěděla kam má jít, ale pak si všimla, že kousek od ní stojí starý bílý freťák a dává jí znamení, aby za ním šla. Byl to sice zcela cizí freťák a maminka Keira, jí říkávala: “Apalko, nikdy nemluv s cizími freťáky!”. Ale z tohohle pána nebylo cítit vůbec žádné nebezpečí. Naopak, z něj vyzařovalo dobro, láska a milosrdenství.
Když k němu došla, úzkostlivě pípla: “Dobrý den, já jsem Apala.” Freťák jí odpověděl: “Já vím, já vím. Mně říkají Petronelus.” Pak bylo chvíli ticho, kdy koukali jeden na druhého. Apala zvídavě, co že to před ní stojí za pána a kde že to vlastně je. Petronelus se na ni láskyplně usmýval a pozorval, co se jí asi honí hlavou. A také to poznal a tak praví, pomalým rozvážným hlasem: “Jsem tu dlouho, moc dlouho. Patřím k tomuhle městu od nepaměti. Jsem jeho správcem. Vítám nově příchozí, přiděluji jim pelíšky. Až budeš odcházet, tak se s tebou rozloučím. A pokud přemýšlíš, co je tohle za místo, tak věř, že ti tu bude příjemně a že tu budeš v bezpečí.” Apala se konečně dověděla aspoň něco. “Aha, jasně, takže tento pán mi dá pelíšek. A jednoho dne odtud odejdu ... moment ... ale kam pak půjdu? A proč jsem zrovna tady? Celé to je nějaké divné.”, pomyslela si. Ještě nevěděla, že Petronelus “slyší” cizí myšlenky. Ale záhy jí to došlo, když Petronelus s úsměvem říká: “Ehm. No. Vezměme to po pořádku. Když se důkladně podíváš na pelíšky, zjistíš, že jsou vždy ve skupinkách po šesti. Tvůj pelíšek je ve třetí skupince tam tím směrem. Je na mírném návrší, určitě jej vidíš.”. Apala se zaradovala, protože právě tenhle pelíšek si prve vyhlídla a moc a moc si ho přála. Nevěděla a ani netušila proč. Jen jí to k němu jaksi přitahovalo. Petronelus se uchýchtl a pokračoval: “Určitě ho poznáš, až půjdeš okolo, uvidíš. Ale k tvým dalším otázkám.” Apala zalapala po dechu. Právě jí totiž došlo, že žádnou ze svých otázek nevyslovila a že tudíž Petronelus do ní vidí jako ... jako maminka. Starý pán pobaveně pokračoval: “Jseš tu právě pro otázky. Každý zde může být neomezeně dlouho, jak si přeje. Pokud se ti tu nebude líbit, můžeš hned zítra odejít. Měla bys tu ale strávit nějaký čas a přemýšlet. Nad čím? Ptáš se? Nad tím co jsi prožila v posledních devíti měsících, kdy jsi byla tam, odkud přicházíš. Nad tím, jestli jsi všechno udělala správně. A pokud jsi něco udělala špatně, tak bys měla přemýšlet nad tím proč jsi to tak udělala, co tě k tomu přimělo. Kdybys potřebovala poradit, tak můžeš přijít za mnou, nebo za paní Sofií, která je tu právě od toho. Většina zvířátek zde tráví čas přemýšlením v pelíšku. A několikrát denně se jdou proběhnout na louku a zadovádět si tam.”. “Prostě paráda ...”, pokračovala v duchu Apala. To již Petronela rozesmálo, poté se smíchem poslal Apalu do jejího pelíšku, že už je pozdě.
Pozn.: Pro ty, kteří nečtou deníček pravidelně nebo již pozapoměli. Tato část navazuje na příběh, který naleznete zde.
Fórum
Jordi
Bylo to příšerné. 
Tak jsem to zkusila, a ono to prošlo. 
Dokonce mě napadlo, že jedné bych říkala Arden a druhé Toffee, že když jsou dvě namísto jedné, tak se to pěkně rozdělí 
ale musim uznat, že oběma novejm slečnám to sluší.A z Luny bude fešanda modelka, ten klóbrc je jí jak na míru 
My se budeme brzo stěhovat z bytu mínus 3+1 do domečku tak akorát plus jedna, takže to teď má Jordi snazší.
ale to je normalni, to tam mam taky 
