Fórum fretky.cz

Deníček trpitele - část 1.

Úvod
Fretčí fóra jsou tři. Tedy aspoň ty o kterých vím. Všude spolu klábosí milovníci fretek, ale co my? Jejich protějšky? Ti kteří s fretkami žijí víceméně neradi, z donucení nebo ze shovívavosti. Prostě my trpitelé.

Trpitelé prvního druhu trpí pod nadvládou fretek, jsou jimi tyranizovaní, dýchají jejich pšouky atd. Trpitelé druhého druhu trpí fretky ve své domácnosti, jsou tedy spíš strpitelé než trpitelé. Někteří z nás, jako například já, prodělali svůj vývoj z trpitele prvního druhu na (s)trpitele druhého druhu. V horším případě to je naopak.

My své fórum nemáme a tak jsem se rozhodl založit si zde alespoň deníček trpitele. Kde do komentářů můžou psát nejen další trpitelé, ale klidně i fretkomilové.

1. Trpitelem jako slepý k houslím
Na úvod bych asi mohl říct, jak jsem do té jámy spadl já. Měl jsem kamarádku a ta si pořídila freťáka. Jmenuje se Frodo. Byl malý a byl ze Zverimexu. V té době se mě to netýkalo, protože to byla jen kamarádka a žila v jiné rodině trpitelů.

Jenže co čert nechtěl! Za pár měsíců jsme se právě s touto kamarádkou dali dohromady. Časem se ke mně nastěhovala. A protože už tchoře měla, tak se s tím nedalo nic dělat a musel jsem se holt smířit s tím, že buďto ona s tchořem nebo nic. A tož co jsem měl dělat, no. Jsem teda souhlasil s tím, že ale jen toho jednoho a že až jednou umře věkem, tak že už další nebude. Dnes už spolu bydlíme čtyři roky, všichni nás 6 (já, přítelkyně a 4! fretky).

pokračování příště

Dokonaly! Tak doufam ze budes i nadale tak trpelivy, aby tech fretecek mohlo byt vic

Děkuji za: "Dokonaly!".

A pěkně děkuji za Tvoji vizi mé možné budoucnosti . Jsem trochu pověrčivý a pokud mi tohle řekne někdo s milionem fretek, tak to v tomto směru má pro mě opravdu váhu a proto mám teď vážně obavy

S vyjímkou krátkodobých pobytů azylantů, už tu s náma žádný další tchoř bydlet nebude! I když kdyby to byl potomek někoho z těch jak s nima pořád chodíš na podia pro ceny .... nic jsem neřekl PSSST!, ať mě zase někdo nechytí za slovo

Deníček trpitele - 2. část

2. První setkání s tyranem
Když jsem k ní šel poprvé domů, neměla lepší nápad, než to stvoření vypustit do pokoje. Předstíral jsem aktivní zájem, i když mi to smrdělo a bál jsem se toho. Když šla uvařit kávu, zůstali jsme tam s tchořem sami. Poté co se mi to podruhé zakouslo do nohy, jsem se opovážil a lehnul jsem si na pohovku. Žádná část mého těla se nedotýkala podlahy a tak jsem se cítil v bezpečí. Konečně jsem nad tou bestií vyhrál. Ležel jsem na břiše a koukal jak běhá po zemi, hraje si, skáče a kvoká. Pak to najednou přišlo k pohovce, šňupalo to směrem k mé hlavě a najednou se to začalo škrábat za mnou nahoru! Došlo mi, že mé předchozí vítězství bylo pouze domělé. Nicméně jsem se hrdinsky odhodlal na to sáhnout a odstrčit to zpět na zem. Zrovna když se to po mě sápalo podruhé, přišla zpět hostitelka a vysvobodila mě. V době kdy se toto setkání odehrálo, mělo to stvoření asi 6 měsíců a byl to nekastrovaný kluk. Tehdy jsem netušil, že to nejhorší mám teprve před sebou.

3. Dvě hodiny v autě s tímhle a víc ani ránu!
První cesta s tchořem v autě byla naprostá katastrofa. Jak už jsem psal bylo to ze Zverimexu a tak tomu pojem záchodek nic neříkal. Dnes už to chodí pěkně na záchodek, ale tehdy to dělalo potřebu kde se tomu zrovna zachtělo a ani trochu to nebralo ohled na to, že s tím zrovna cestujeme přes půl Moravy a musíme s tím být dvě hoďky zavření v autě.

V půlce cesty jsme udělali zastávku, aby se to mohlo vykakinkat a vyčurinkat. Přitom už to dávno bylo vykakinkané a vyčurinkané v autě, ale jak jsme v tom seděli, tak to tak člověk nepostřehl. Došlo mi to až když jsme se vrátili z procházky, z čerstvého vzduchu. Teda to vám byla rychna! Tenkrát jsem se opravdu zděsil nad tím, že tohle stvoření se mnou má bydlet v jedné domácnosti.

Kousek od středu Evropy*, v Olomouci, jsme museli zastavit a jít pro to koupit další záchodek. Nechali jsme to v autě, zavřené v takové tašce pro přenášení zvířátek. Zip byl ještě navíc pojištěn nějakou karabinkou, aby si to neumělo otevřít. Když jsme se však vrátili do vozu z dovozu (SSSR :- ) taška byla prázdná. Hurá! zajásal jsem. Otevřelo si to a teď to běhá po autě. Je nezanedbatelná šance, že když budeme otevírat dveře, tak nám to zdrhne a bude po starostech. Tato naděje se ukázala býti poněkud planou. Nechalo se to chytit.

* Napoleon se ptal nějakého svého generála, kde je střed Evropy. Generál chvíli zaváhal a pak zapíchl prst do mapy Evropy. Když jej oddělal, byla pod ním obec Brodek u Přerova Což není daleko od Olomouce. Takže řečeno jazykem realitních agentur: Olomouc, Prostějov a Přerov jsou v širším centru Evropy Heh, no realitka by vlastně řekla, že i Madrid je v širším centru

Tak tenhle denicek se mi libi cim dal vic chi..
ok priste nabidnu potomky sampionu

P.S: me nebrat vazne, obcas se najde exot jako ja, ale je jich malo

to Yasmin:

4. Nejsem tvoje hračka!
No tak se to i s novou přítelkyní ke mně nastěhovalo. Po nějakém čase mi došlo, že smrádek nebude jedinou novodobou pohromou v mé domácnosti. Zjistil jsem, že fretka rozlišuje lidi na dva druhy. Můj páníček, který si se mnou hraje. A všichni ostatní a s těmi si hraji já. Jinými slovy na páníčka a na hračky. No a já měl tu smůlu, že mě tehdy považoval za hračku. Možná mě tak bere i dnes, ale diplomaticky předstírá dobré, mazlivé, vztahy. Tehdy však rozhodně největší záliba našeho tchoře spočívala v tom, jak se do mě co nejbolestivěji zakousnout. Zatímco přítelkyně si s ním hrála vcelku normálně, já se vždy držel v povzdálí.

Dostal jsem tehdy najivní nápad. Uvažoval jsem logicky. Když se to tak rádo zakusuje do mé nohy, tak by to jistě ocenilo, kdybych něčím vycpal nějakou starou ponožku, zašil ji a dal to tomu na hraní. Ono to bude mít radost, bude si to s tím hrát a mě to dá pokoj. Chyba lávky! Zjistil jsem, že jeho záliba není v tom kousat do něčeho co má tvar jako moje noha. Ale v tom kousat do mé nohy!

Pro Boha, ale já přece nejsem tvoje hračka! Já jsem tady za opičky, ty seš tady za kunovité a ty máš být hračkou pro mě, ksakru!

V prvním bytě jsme neměli žádná jiná zvířátka, tak to bývalo často na volno. Když jsme šli ven sami, bez něj, tak nás po návratu čekalo pár hovínek za dveřmi. Jakoby nám to chtělo něco naznačit.

Také mi došlo, že skříň s magnetickým zavíráním, pokud má dveře až ke spodu je tyranovi pouze k smíchu. Bez jakékoliv námahy si to umí otevřít. Dovedně si lehne na záda a packama to “odšprajcne”. Pak to potrhá všechny papírové krabice a jiné papíry, které to ve skříni najde. Jiné věci to ze skříně vyháže. A aby toho nebylo málo, tak to přidá i nějaký ten bobek na vyházené věci. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to i leze za obývací stěnu, kam se člověk nedostane, ani nevidí. Přišel jsem na to až za pár měsíců, když jsme skříně oddělali. Mělo to tam pelíšek, chodilo to tam kakinkat, zatahovalo si to tam papání, hračky a dokonce jsem tam objevil i své gumové nazouváky, které se mi ztratily. Byly však již spíše ve formě gumovité drti – prostě tak jak se to líbí tchořům.

5. Pohled ze spodu č.1
Tuto kapitolu píše sám objekt zájmu Frodík. Předávám mu slovo:

Ko, ko, ko, ko .... zkouška klávesnice íáynbžbxggty ... asi funguje, ko, ko, ko.

Ehm! Tak já bych zde chtěl také něco říci. Za prvé bych chtěl říci, že se mě osobně a velmi hluboce dotýkají ty řeči o smradu a podobně. Heleďte se, já jsem fretečka. Můj svět se odehrává do úrovně poloviny vašich lýtek. To znamená, že vás lidi a jiné opy vnímáme v podstatě jako chodidla. A řeknu vám. Kdyby si Barvajz aspoň jednou jedinkrát čichl k tomu, co z něj vnímám já, tak by se hanbou propadl a došlo by mu, že široko daleko není žádný jiný smrádek, který by se mu byť jen vyrovnal, natož aby ho předčil!

A za druhé. Ty řeči o tom trpitelství. Heleďte se, jak by se vám líbilo, kdyby do vašeho světa pořád někdo strkal ty svoje smradlavé nohy, které by navíc byly skoro tak velké jako vy? Jste lidi, tak byste na to stříleli, píchali do toho noži, stříkali na to kyseliny. A kdyby vaší jedinou zbraní byly ostré zoubky, tak byste do toho holt kousali. Tak co se divíte nám? Heleďte se, ať si Barvajz myje častějc nohy, když už mi je sem musí pořád strkat, a já ho do nich nebudu kousat.

Tolik tedy k těm smradům a víc už vám neřeknu, protože jdu udělat hovínko ke dveřím zato, že už mě dlouho nevzali ven!

Silný pšouk všem!

Ko, ko, ko, škyt škyt.
Frodík vlastní packou.

Barvajz: No comment.

Ja bych chtela taky sem tam bobecek za dvermi a ne celej hnuj

A ty dve hodiny v aute to mi cosi pripomina!
Onehda jsem jela s pritelem v aute - vezl me fretecky poprve - no nejprve jsem mela pocit, ze budu muset udelat to, cim vyhrozovala kamaradka - a to strcit je do igelitaku a ostrikat oustem. Auticko pomerne drahe na me "smrady" a panecek auticka auticko moc miloval!
Po sjezdu vytahem do garazi kde bylo auto se zacal tvarit docela nasupene, ale mych 12 fretek tam nastrkal.. Jen celou cestu jaksi nemluvil.. No uz jsem mela obavy, ze napul cesty (Praha - Blava) me nekde vyrazi i se stadem, ale nestalo se a dojeli jsme na misto urceni.. No a ja nejak zacala zjistovat, jestli nebude nekdo kdo by mi odvezl fretky zpet do prahy az se budu vracet, neb jsem si myslela, ze druhe kolo mi neprojde..
No ale po trech hodinach (mozna si zvykl) co nebyly fretky v aute, auto samo vycichlo a panecek auticka se zacal usmivat
Takze nastesti i zpet nas odvezl, dokonce s usmevem a pozvanim na veceri, ale i s vetou: TAK TOHLE BYLO NAPOSLED!

Ono se mu ani není čemu divit. Když jsme cestovali do Kubína, říjnej Flávio v našem autě o sobě rozhodně dával vědět po celou cestu A to byl jen jeden Anebo moje holky s Eliškou při cestě do Sopronu to pušily o 106

No ono je to jeste horsi pokud jsou v tom aute i cizi fretky, to je taky fakt ale nadruhou stranu, ted kluci "nastesti" nebyli v riji, to by bylo jeste silenejsi!

Barvajz, máš obrovský talent na písanie denníčkov. Dobre som sa zasmiala

Děkuji.

6. Pán domu
Shodou okolností se nám uvolnil jiný byt, který nám vyhovoval pro život lépe a tak jsme se tam chtěli přestěhovat. Je to ale byt rodičů a máma se nemohla srovnat s myšlenkou, že v jejím bytě by měl bydlet tchoř. A tak jsme na krátkou dobu, asi dvou až tří týdnů nechali Froda v prvním bytě, zatímco my jsme již bydleli v novém a postupně zpracovávali mamku

Froda jsme tam tehdy nechávali na volno a každý den jsme za ním chodili. Pohrát si, nakrmit, poklidit. V té době to byla asi jediná, nebo rozhodně jedna z mála fetek, která měla jen sama pro sebe klícku o velikosti 2+1 A také si toho uměl užít. Přestože jsme různé věci dali z jeho dosahu, tak si nacházel způsoby jak se k nim dostávat. Jednou si i otevřel skříň na zamykání, takové to skříňové s těmi lištami, jak se při otočení kličky rozjedou kovové lišty nahoru a dolu a tam se zaháknou za takovou záklopku. Motivací mu zřejmě byla jeho oblíbená hračka, prachovka (taková ta štětka), která tam byla schovaná. Tu skříň uklidil opravdu důkladně. Některé věci zatahal i na konferenční stolek. Dodneška nevím jak tam sám dokázal vylézt, natož ještě se zátěží.

7. Konečné vítězství: Já mám kulky, ty už ne!
Když jsme Froda přestěhovali k nám, užívali jsme si pár měsíců jeho první (a poslední) říje. Nějak se to zkombinovalo s pubertou nebo co a tak to byla fakt katastrofa. Všechno v dosahu značkoval čuránkami prasák jeden. Jedno co: miska, práh, bota, moje noha!! Prostě se přes to přetáhl takovým typickým způsobem a zanechal tam pár centimentrový proužek moči. Něco pro mě! Co se hovínek týče, tak už sice uměl trošku chodit na záchod, měl asi tak poloviční úspěšnost. Nicméně bobkoval i jinde.

V tomto bytě již máme i jiná zvířátka, taková, která by pro freťule mohla být pochoutkou a tak chováme fretky ve voliéře a každý den je jednou nebo dvakrát pouštíme proběhnout. Pro mě to znamená, že několik hodin denně běhají tyrani po jedné místnost a po chodbě, takže mám ztížený pohyb po bytě. Den co den. Teď už mě tedy nekoušou, ale zase se pokouší všichni čtyři vecpat do dveří ze kterých vycházím, nebo do kterých vcházím a to je někdy problém

Tenkrát ale byl jen Frodo a ten mě tyranizoval tím, že mě honil a občas se mi zakousl do nohy. Mě jenom kousal, ale přítelkyni se dokonce snažil zatahovat k sobě do pelíšku a nebo do svých úkrytů. Co si to vůbec dovoluje k mé holce? Život s ním byl pro mě dost úděsný. A i přítelkyně uznala, že to není to pravé ořechové. A tak se rozhodlo, že z Frodíka uděláme Eunucha Říkám “se rozhodlo”, protože přítelkyně tvrdí, že jsem o tom rozhodl já. Já zase tvrdím, že rozhodla ona. Každopádně Frodíček přišel o kulky a tím pádem už není “bodrý chasník s gulama” (Poznámka pro čtenáře ze Slovenska, kteří nejsou detailně obeznámeni s českou politickou scénou. Jedná se o narážku na českého (bohužel) premiéra, který se takto o sobě kdysi vyjádřil, že je bodrý chasník s gulama :- ) Též bych ho vykastroval, aspoň by nám přestal nemanželsky oplodňovat místopředsedkyně parlamentu :- )

Myslím si, že Frodo se kastroval hlavně proto, že se tři dny na to jelo pro malinkou freťulku, tak aby ji neznásilňoval. Ale pravda je, že jeho kastrace vedla i k “narovnání” našich vzájemných vztahů Každopádně na mé straně vstoupila do hry mezidruhově-mezichlapská solidarita a z jeho strany výrazné uklidnění.

Příště:
8. Zlaté medulátko
9. Medule je taky pěkná bestie

8. Zlaté medulátko
Takže pár dnů po kastraci jsme jeli do Brna, lépe řečeno k Brnu, nechci být konkrétní, abych zde neodhaloval identitu někoho třetího. Jeli jsme tam pro malou šampaňskou holčičku. A protože voněla po medu, tak dostala jméno Medulka

Bylo to roztomilé klubíčko, smotalo se mi to celé do dlaně. Ale hlavně! Frodíček si to adoptoval jako své a tak se jeho “zatahovací” pudy realizovali na tuhletu malou fretku a já měl od té doby klid. Ten drobeček navíc chodil vzorně na záchod a podle mě to od něj Frodo odkoukal a začal chodit taky. Navíc když už pak byla Medulka větší, tak Froda párkrát kousla a on díky tomu poznal, že to bolí a začal nás kousat jen zlehka.

V té době, kdy byla Medulka malá, zde přece jen byl jeden varovný signál, kterému jsem tehdy jaksi nepřikládal patřičnou váhu. Když jsme ji krmili kousky kuřecího masa, tak se na to vrhala jako piraně. Někdy se (prý omylem) zakousla i do našich prstů. Tehdy jsem to bral tak, že jen má hlad, protože je v vývinu

9. Medule je taky pěkná bestie
Medulka byla mazlíček. Vůbec nekousala. A tak jsme ji brali i do postele na hraní. Jednou se do mě ale nečekaně dost silně zakousla. Já se lekl a tu potvoru lepl. Ona se lekla a pšoukla do postýlky uááá. Smradu jak v Cařihradu a navíc to bylo na povlečení ...

To byl ale jen první nepřehlédnutelný signál, že všechno nebude tak růžové, jak si to maluji. Jak to rostlo, tak se z toho také vyklubala kousavá potvora, která mě naháněla několikrát denně, vždycky když byla puštěná a já potřeboval opustit svoji celu.

Okolo jednoho roku věku se už ale uklidnila a od té doby je klid.

Příště: 10. Pohled ze spodu č.2

Úžasnej deníček... Dlouho jsem se tak nepobavila! Už se těším na pokračování....