Brusinka Ahoj tchoříci a tchořice...
Nějak se mi nechce do pelíšku, a tak tu mám pro Vás několik novinek z mojí smečky.
A hned ta první a nejmilejší je o tom novém tchořátku. Včera si mě panička vzala do náruče a do ouška mi zašeptala, že to nové maličkaté bude nejspíš albínka, která se jmenuje Brusinka! Brůsa, Bery, Brusina, Brusátko... prostě malá píďa...
Další důležitá fretčí věc, která se mi moooooc líbí, je fakt, že dvounožci, mě z nepochopitelných důvodů, vynesli všechny věci z jednoho pokoje do obýváku (tak tomu říkají). Teda freťule, můžu jenom doporučit. Tolik skrýší, útočišť... Můžu si přenášet, co chci, kam chci. Dorážet, hrát si, povídat, no prostě super. Jen tak mimochodem na svoji obhajobu musím podotknout a hlavně vysvětlit jednu fretčí věcičku! Tyto bojové, no spíš senzační, podmínky jsou podle páníčků nepořádek.... no nechápu... za nepořádek spíš považuju stůl plný papírů, skleniček. Nechápu, že vždy, když se pustím do úklidu typu, šupky do zoubků a bum na zem, okamžitě se dvounožci zlobí. (Přiznávám, že tuhle ten krásný modrý talířek dopadl na zem s takovým podivným ale zajímavým zvukem a panička ho sbírala po více kusech. No aspoň se o něj nemusí hádat:-) ) Ale budiž! Také se mi podařilo proniknout do té prázdné místnosti. A co nevidím! Hned uprostřed krásně nastavená igelitová taška. Jasně, že jsem hned musel prozkoumat, co v ní je! Šustila, krásně se v ní hrabalo... náhle... pšik, pšik.... prášilo to a lezlo hrozně do čumáčku. A co nevidět jsem bručel v pelíšku. Ani nevím čí ruka mě hňapla, zlobila se a vrátila do klece. Uznávám, bylo to nepříjemný, mít prach i za ušima, ale stálo to za to! (poznámka č. 1: Dveře už zamykají)
K dalšímu důležitému objevu jsem dospěl na naší pravidelné procházce. V krásně voňavé, čerstvě posekané trávě se výborně noruje... ( a otírá ten prach). Nějak mě ta vůně povzbudila a tak o kousíček dál mě zaujala šumící voda z potůčku. Jasně jsem dával najevo, kam se chci tentokrát podívat. Nejdříve dvounožkyně odolávala, ale nakonec jsem ji přemluvil a sešli jsme se podívat na samý okraj té bublající vodičky. Chvíli jsem okukoval nové místečko, jemně smočil čumáček. Krásně to chladilo, no ale packy jsem tam raději nestrkal. Pečlivě jsem probádával blízké okolí, když mě najednou zaujal bzukot. Kouknu nahoru a co nevidím, takovej malej zajímavej strom. Tak odpovídající mé délce. Tak co, povídám si, zkusím na něj vylézt.... postavím se... opřu... a... bum... půlkou tělíčka se koupu... prskám... couvám... je opravdu studená! No, strom to asi zrovna nebyl, bylo mi divné, že nemá tu krásně drsnou kůru, ale jen zelený stonek. Brrrr, když si vzpomenu. Doma jsem raději zalezl do pelechu, utíral se, lízal... No příště to zkusím zase jinak.
Perlička na závěr. Když mě dnes panička pustila a já dal všem dobré ráno, chtěl jsem se ještě jednou přívátat i s ní. Zrovna mi sypala do záchůdku to nové sypání, které se tak perfektně vyhrabává, něžně jsem ji popotáhl za ponožku a ejhle... lekla se a půl pytle vysypala vedle. Soucítil jsem s ní... po ránu... a tolik práce... než stačila dojít pro koště a lopatku... chtěl jsem pomoci a rozhrabal tu senzační věc po celé chodbě! Jen doteď nevím jestli tolik dováděla jako já ze zlosti nebo radosti!